„Ten pláč byl jako návrat domů, jako přivítání sebe sama, cítění sebe sama, ocenění sebe sama, milování sebe sama“

Je to, jako bych ztrácel rozum. Ano, přesně tak. To je ten smysl. Jo, ale doslova ztrácím rozum. Jo, chápeš to. Není to ztráta vědomí. Ne, jen ztrácím rozum. Ztrácím svůj odhad. Jo, nedokážu to uchopit. Je to jako, mnohem důležitější je ten pocit potom. Jo, ne, opravdu, cítím se takhle vysoko, ale uvnitř je to lehké, jasné. Ano, můžu jít. Jo, teď všechny systémy běží sladěně dohromady, tělo, mysl i duše. Jaká je tvoje mysl? Čistá, čistá. Připadá mi i prázdnější. Jo, prázdná, čistá, jen prostor. Prostě tu nejsem. Jsem tady. Chce se mi plakat. Můžeš to nechat projít. Nech to projít. Jo. Můžeš ten pláč vysvětlit? Protože je to něco, o čem vím, že je také velmi vzácné. Ten pláč byl jako návrat domů, jako přivítání sebe sama, cítění sebe sama, ocenění sebe sama, milování sebe sama. Cítím se tak silně, tak doma. A to... Jak? Je to tak plné lásky. Chci myslet, co můžu myslet. Páni. Hm? Hm? Hm? Hm? Hm? Hm? Hm? Hm? Hm? Hm? Hm? Hm? Hm? Hm? Hm? Hm? Nech to prostě být. Jo. Páni. Mm-hmm. Děkuju.

DŘÍV, NEŽ ODEJDOU
[Vādma]
UNPACKED.