„Všechno změnilo to, že jsi zůstal se mnou.“

Všechno změnilo to, že jsi
zůstal se mnou. Tak dlouho, jak si pamatuju,
nosím svůj smutek sama, protože lidé kolem mě
nevěděli, jak tenhle prostor se mnou udržet. Mít vedle sebe někoho, kdo jednoduše zůstane přítomný,
aniž by se snažil změnit nebo spravit to, co jsem
cítila, bylo něco, co jsem nikdy předtím
nezažila. Poprvé, co si pamatuju, jsem se v mužské náruči cítila
opravdu v bezpečí. Myslím, že právě proto to
bylo tak významné. Ten pocit bezpečí mi dovolil
uvolnit emoce, které jsem nosila velmi
dlouho. Poprvé nemám pocit, že se svým uzdravením
snažím prodemýšlet. Připadá mi, že tělo
konečně začalo vést cestu. Když přemýšlím o tvé zpětné vazbě, vidím i ten vzorec,
o kterém jsi mluvil. Velkou část života jsem věřila, že
musím všechno dělat správně, a bála jsem se
selhání. I v tu chvíli jsem se přistihla, že
posuzuji, jestli to dělám "správně", místo abych prostě dovolila,
aby mě vedlo tělo. Začínám si uvědomovat,
že uzdravení pro mě možná není tolik o tom,
že se musím víc snažit, ale spíš o tom, naučit se
poddat se, důvěřovat a pustit kontrolu. Teď když se ohlížím zpět, jsem vlastně vděčná,
že jsi intuitivně věděl, že mě nemáš vést hlouběji. Myslím, že můj nervový systém nebyl připravený. Připadá mi, že jsem uvolnila přesně to, co jsem v té
chvíli dokázala, a možná právě proto, když
strach pominul, část mě
chtěla jít zpátky dovnitř. Ne proto, že by to
bylo snadné, ale proto, že jsem věděla, že tam je
ještě víc, až přijde správný čas.